Stmívání - úryvek 2

Stmívání
"Nechci, aby ses bála." Jeho hlas byl tichý jako šepot. Slyšela jsem to, co však nemohl s jistotou říct, a sice že se nemusím bát že se není čeho bát.
"No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení."
Tak rychle, že mi jeho pohyb zase unikl, se napůl posadil, opřený o pravou paži, levou dlaň stále v mých rukou. Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí. MOhla jsem se - měla jsem se - odtáhnout, ale nebyla jsem schopna pohybu. Jeho zlaté oči mě hypnotizovaly.
"Tak čeho se tedy bojíš?" zašeptal naléhavě.
Ale já jsem nedokázala odpovědět. Jako už jednou předtím jsem na tváři ucítila jeho studený dech. Sladký, lahodný, až se mi nad tou vůní sbíhaly sliny v ústech. Nepodobalo se to žádné jiné vůni. Instinktivně bez přemýšlení jsem se naklonila blíž a vdechovala.
A v tu chvíli byl pryč, jeho ruka se mi vytrhla. Než jsem očima zaostřila, byl dvacet stop ode mě, stál na kraji malé louky, v hlubokém stínu vysoké jedle. Zíral na mě, jeho oči byly v tom pološeru tmavé, jeho výraz nečitelný.
Cítila jsem ve tváři bolest a šok. Prázdné ruce mě pálily.
"Já ... se omlouvám... Edwarde," zašeptala jsem. Věděla jsem, že to slyší.
"Dej mi chvilku," zavolal dost hlasitě pro mé ne tak citlivé uši. Seděla jsem velmi klidně.
Po deseti neuvěřitelně dlouhých sekundách se vrátil, přišel pomalu na své tempo. Zastavil se pár kroků ode mě a půvabně se položil na zem se zkříženýma nohama. Nepřestával se mi dívat do očí. Dvakrát se zhluboka nadechl a pak se omluvně usmál.
"Je mi to moc líto," Zaváhal. "Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?"
Přikývla jsem, ale jeho vtipu jsem se nedokázala zasmát. V žilách mi pulzoval adrenalin, jak mi pomalu docházelo nebezpečí, které mi hrozilo. Z místo, kde seděl, to dokázal vycítit. Jeho úsměv se změnil ve výsměšný.
"Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí - můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!" Zničehonic vstal a byl zase pryč, okamžitě zmizel a objevil se pod tím samým stromem jako předtím. Za půl sekundy oběhl louku.
"Jako kdybys mě mohla předběhnout!" zasmál se hořce.
Vztáhl ruku a s ohlušujícím praskotem bez námahy ulomil z kmene jedle dvě stopy tlustou větě. Chvíli s ní v ruce balancoval a pak ji neuvěřitelnou rychlostí odhodil, mrštil jí o druhý veliký strom, který se tou ranou otřásl a ještě chvíli se chvěl.
A už stál krok ode mne, bez hnutí, jako by byl z kamene.
"Jako kdybys mě mohla přeprat," řekl něžně.
Seděla jsem jako přimrazená, bála jsem se ho víc než kdy předtím. Nikdy jsem ho neviděla úplně odložit tu pečlivě kultivovanou fasádu. Nikdy nebyl méně lidský, a ani krásnější. Obličej popelavý, oči rozšířené, seděla jsem jako pták hypnotizovaný očima hada.
Jeho nádherné oči planuly prudkým vzrušením. Pak s ubíhajícími vteřinami potemněly. Jeho výraz se pomalu vrátil k původní smutné masce.
"Neboj se," zašeptal sametovým hlasem, neúmyslně svůdným. "Slibuju," zaváhal. "Přísahám, že ti neublížím." Zdálo se, že má víc práce přesvědčit sám sebe než mě.
(strana 216 - 218)

Půlnoční slunce
"Nechci, aby ses bála." Byla to zároveň omluva i povzdech.
Překvapilo mě, když se téměř uličnicky zazubila. "No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení."
Jak teď mohla vtipkovat? CO tím myslela? Napůl jsem se posadil. Na to, abych dál hrál nenucenost, jsem příliš dychtil po odpovědích.
"Tak čeho se tedy bojíš?"
Uvědomil jsem si, jak moc blízko máme obličeje. Její rty byly těm mým blíž než kdy dřív. Už se neusmívaly, byly rozevřené. Nadechla se a zavřela víčka. Naklonila se, jako by tak chtěla zachytit více mé vůně, o pár milimetrů pozvedla bradu, pohnula krk a odhalila tak krční tepnu.
A já zareagoval.
Jed mi zaplavil ústa, volná ruka se pohnula z vlastní vůle, aby Bellu uchopila, čelist se rozevřela, jak se ke mně nakláněla.
Odvrátil jsem se. Šílenství se nedostalo k mým nohám, takže mě odnesly až na úplný okraj louky. Pohnul jsem se tak rychle, že jsem neměl čas uvolnit svou ruku jemně: vyškubl jsem ji. Když jsem přikrčeně skončil v stínech, první myšlenka patřila jejím rukám. Projela mnou úleva, když jsem viděl, že je má stále připojené k zápěstí.
Úlevu vystřídal odpor. Averze. Hnus. Všechny ty emoce, jejichž odraz jsem dnes očekával v jejích očích a které se za těch sto let zmnohonásobily. Bylo jisté, že si je zasloužím - a mnoho dalších. Jako monstrum, noční můra, ničitel životů, pustošitel snů - jejích i mých.
Kdybych byl něčím lepším, kdybych byl silnější než mé smrtící instinkty, mohl to být náš první polibek.
To jsem u toho testu právě selhal? Copak už neexistuje žádná další naděje?
Její oči byly prázdné: bělmo zaplavilo všechno kromě tmavých duhovek. Sledoval jsem, jak zamrkala, zaostřila a soustředila se na mou novou pozici. Dlouho jsme na sebe zírali.
Její spodní ret se rozechvěl a pak otevřela ústa. Napjatě jsem čekal, že mě obviní. Že na mě začne křičet a řekne mi, ať se k ní už nikdy nepřibližuji.
"Já... se omlouvám... Edwarde," zašeptala téměř neslyšně.
No samozřejmě.
Než jsem jí mohl odpovědět, musel jsem se zhluboka nadechnout.
Zesílil jsem hlas, aby mě mohla slyšet, a snažil jsem se znít klidně. "Dej mi chvilku."
Poposedla si o pár centimetrů dozadu. V jejích očích jsem pořád viděl téměř jen bělmo. (...)
Bella se celou dobu nepodívala jinam než na mě. Srdce jí tlouklo dvakrát rychleji než obvykle. Příliš rychle. Nezdravě rychle. Chtěl jsem ji vzít za ruku a říct jí, že bude všechno v pořádku, že bude v pořádku, v bezpečí, že si nemusí dělat starosti, ale to by byly průhledné lži.
Pořád jsem se cítil normálně. Pod kontrolou. Úplně stejně jako předtím, než ji má sebejistota téměř zabila.
(...)
Snažil jsem se do těch slov vložit všechno, co jsem vnímal: "Je mi to moc líto."
Bella zamrkala a její oči byly opět obrovské. Srdce jí tlouklo příliš rychle. (...) "Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?"
O sekundu později, než by měla, přikývla - jenom jednou. Nad tou nevkusnou snahou zlehčit situaci se pokusila usmát, ale to všechno jen zhoršilo. Vypadala zraněně ... a pak - konečně - vystrašeně.
Už dřív jsem v její tváři viděl strach, ale vždycky mě hned uklidnila. Pokaždé, když jsem napůl doufal, že si uvědomila, že za to nesmírné riziko nestojím, můj předpoklad vyvrátila. Strach v jejích očích nebyl nikdy strach ze mě.
Až dosud.
Vůně jejího strachu nasytila vzduch, byla štiplavá a kovová. Přesně tohle jsem čekal. Vždycky jsem říkal, že to chci. Aby utekla. Aby se zachránila a nechala mě planout samotného. Srdce jí dál hlasitě bušilo a mně se chtělo smát i plakat. Dostal jsem, co jsem si přál.
(strana 378 - 381 zkráceno)